1. Pokus o stanovení nejstarší podoby vlastního jména, jeho původní (nebo předpokládané) formy i ↗apelativa nebo ↗propria, z něhož jméno vzniklo, 2. postižení proměn vlastního jména při jeho přejímání z jednoho jazyka do druhého, 3. stanovení jednotlivých vývojových fází vlastního jména. Základním požadavkem o.r. je respektování pojmenovacích možností příslušného jazyka (na daném teritoriu a v daném časovém údobí).

Na o.r. se zakládá metoda onymického/onomastického rekurzu, kterou vypracoval ✍Eichler (1982). Jejím cílem je odhalit východisko vývojové řady propria na úrovni systémově modelových hodnot v rámci propriálně pojmenovacího modelu; viz ↗modelová klasifikace vlastních jmen místních; ✍ÚOO (1999:97). Na rozdíl od rekonstrukce nejstarší n. předpokládané podoby vlastního jména, která dospívá k apelativně interpretované formě i „významu“ propria (pro jméno Morava se předpokládá germ. výchozí podoba Marahwa), určuje rekurz fundující sféru jazyka (propriální, apelativní) a postihuje specificky onymické rysy vlastního jména. Např. na základě skutečnosti, že něm. ↗toponyma počínající na Ger‑ (Germeritz) jsou výsledkem přejetí slovanských jmen se základem Jar‑ (Jaroměřice, Jaroměř → něm. Germeritz, Germer), lze předpokládat, že ↗toponymum Heršpice zapsané 1392 jako Gerspicz má výchozí č. podobu ⁺Jarošovice (něm. ‑spitz odpovídá č. ‑šovice, ‑čovice, ↗malý typ ‑oš‑ovice je v té době produktivní). Jde o typ rekurzu č. ↗antroponymum Jaroš → č. toponymum ⁺Jarošovice → něm. Gerspitz → č. Heršpice, srov. Branišovice → něm. Fra(i)nspitz → č. Franšpice, od 1872 opět Branišovice (✍MJMS, 1970:105, 252).